Kapitola 5 "Let za štěstím".

26. ledna 2014 v 17:12 | Jaroslava Švajcrová
Poprvé jsem si všimla, že něco není v pořádku, když jsem potřebovala vyjet do svého pokoje (v 1. patře hotelu), výtahem. Bylo to třetí den mého pobytu v Tuniském hotelu, situovaném ve městě Sousse, letos v dubnu. Jela jsem tam na 14 dnů sama, abych si odpočinula od rodiny.
Výtahy byly dva a dva obrovské, z lesklého nerez plechu, umístěné naproti sobě, na obou koncích vstupní haly hotelu. Postavila jsem se před jeden z nich, stiskla tlačítko a čekala, protože hotel byl devítipodlažní.
Bylo něco před půl sedmou ráno, vracela jsem se obtěžkaná jídlem a nápoji ze snídaně. Proto bylo všude volno. Najednou přišli z pláže dvě arabské rodiny: dvě ženy, jedna okolo 50 let a druhá o generaci mladší. Povídaly si a obě byly obklopené hloučky svých malých dětí. (Bylo jich dohromady asi 13.) Stály jsme tam asi minutu, a když výtah konečně přijel, děti se nahrnuly do výtahu a starší žena přišla ke mně, silně mě loktem odstrčila a obě ženy vešly dovnitř. Byla jsem tak překvapená (zůstala jsem stát jako opařená), že mi výtah málem ujel.
To jsem ještě nepovažovala za akt nepřátelství. Jen za jakousi hrubost.
Hned další den se (s jinou ženou a jejími dětmi ) situace opakovala. Tentokrát nás však před výtahem stálo více hostů. Shovívavě se na mě usmívali.
A teď vám popíšu situaci, kdy jsem pochopila, že to, co ke mně arabští hosté cítí, je nenávist :
Ačkoliv arabský personál je usměvavý, komunikativní a zvědavý na každou maličkost, kterou by mohli napodobit, aby svůj život zlepšili, arabští hosté se chovají nepřátelsky.
Vracela jsem se po obědě z jídelny širokou a v té době již volnou komunikační chodbou haly k výtahům. Na 20 m před sebou jsem viděla arabskou rodinu. Muž, asi 40 letý se mně mohl vyhnout bez nejmenších problémů, ale vší silou do mě vrazil svým ramenem a jeho výraz bych vám přála vidět. V tu chvíli mi to došlo. Byl to akt nenávisti.
Setkali jsme se později ještě jednou, ale o tom, potom.
Asi za dva dny jsem stála ze špatných organizačních rozhodnutí manažera jídelny, ve frontě před samoobslužnými pulty. A pozorovala cvrkot. A v tom vidím, že asi 40 letá žena vrazila vší silou svým tělem do 12 letého děvčátka(holčička vypadala jako andílek). Blonďatá holčička stála bokem uprostřed prázdné komunikační chodby, (protože všichni ostatní stáli při obslužných pultech na kraji jídelny) a bavila se s menším dítětem. Vlastně to ve svém zaujetí ani pořádně nezaznamenala, přestože pořádně zavrávovala. Vlastně ani neviděla, kdo do ní vrazil.
Bylo to tak neuvěřitelné, že jsem tu ženu pohledem sledovala. Viděla jsem, že se připojila ke skupince Arabů. Došlo mi, že ačkoliv na to nevypadá, je to také Arabka. Smáli se spolu, jakoby se nic nestalo !
Ten večer jsem zůstala o hladu.
Vrátila jsem se do svého pokoje a přemýšlela. Do odjezdu mi zbývalo ještě devět dnů.
Svého Araba jsem potkala ještě jednou.
Bylo okolo 17.00 hod, tak tři, čtyři hodiny před večeří a já jsem asi po dvouhodinovém spánku dostala chuť na kávu. Scházela jsem tedy dolů k baru a ten samý Arab s manželkou a dětmi mi zase neustoupil s cesty, přestože měl asi 7 vteřin času, než jsem ho míjela. Jeho záměr mi byl jasný už od začátku, co jsem ho spatřila. V okamžiku naší srážky ze mě vylétlo: "Your Brain is as a Liftboy Brain !" A to Liftboy už jsem zaječela. Chytil ho takový amok, že zezadu 2x silně nakopl manželku a podruhé se strefil do jejího podkolení, tak že jí podklesly nohy v kolenou. Nenávistný, prchlivý blázen. Náhle mě komě lítosti po tu ženu zalil i pocit vděčnosti. A slyším se jako dnes, jak nahlas říkám: "To mám ale štěstí, že nejsem vdaná muslimka !"
Nemyslete si, že tyto tři uvedené příklady jsou veškeré zkušenosti aktu nenávisti, které jsem tam prožila. Aktů nepřátelství jsem během svého pobytu také zažila několik. Bylo naprosto běžné, že když některý muž zaznamenal, že budu procházet touto chodbou, že se do ní postavil a také běžně stáli přímo ve dveřních otvorech, kterými jsem hodlala projít, a neustoupili, ani když jsem se zastavila, abych jim dala šanci pochopit, že budu procházet. Byl to také akt násilí, jak jsem brzy pochopila.
Ještě poslední poznámku. Jsem velmi podobná té ženě, kterou někdo na dovolené v Africe u moře, otrávil.
Už vidím všechny ty vaše komentáře. Jsou o xenofobní, hysterické ženské. Ale kdyby tomu tak bylo, nikdy bych si nevybrala dovolenou v Africe. Šokovalo mě to stejně, jako vás. Je to část mého příběhu z dovolené, tak jak jsem ji prožila a zaznamenala do svého dopisu svému 83 letému otci.
Hysterická ženská nejsem, protože jsem celý svůj život pracovala v mnoha vyjmenovaných funkcích řídících pracovníků jako stavební inženýrka. A nikoho hysterického nepověří funcí vedoucího výroby pro 120 podřízených.

Mluvit pravdu považuji za základní hodnotu a také povinnost člověka. Nebojím se vašich následných rozhodnutí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama