Let za štěstím

17. září 2013 v 17:58
Deník jsem začala psát pro to, abych jej po návratu z dovolené mohla přečíst svému 83 letému otci, protože jeho cesty do Afriky nesměřovaly. Miloval Švýcarsko a Francii.
Dovolená u Středozemního moře v Tunisku, na pobřeží města Sousse, v 5ti hvězdičkovém hotelu arabského majitele s plnou penzí včetně nápojů (tedy All Inclusive). Fotografie jsou přiloženy a otci se opravdu moc líbily.
Do Monastýru, kde je letiště, jsem přiletěla z Prahy po 2,5 hod letu. Odbavovací hala byla malá a nijak zvlášť representativní. První věc, které jsem si všimla, byli mužští zaměstnanci v těžkých kožených bundách, opatřených kožešinou. Bylo 5.dubna 2013, 21.00 hod, teplota vzduchu 24°C. Děti Arabů byly nabalené stejně jako naše děti, když jdou lyžovat. Bylo mi nepředstavitelné horko, protože v hale muselo být alespoň o 5°C více. A než nás Tunisan - zástupce naší pražské cestovní kanceláře na letišti odbavil, uběhlo asi 1,5 hodiny. Před tím jsme však čekali ještě asi 25 minut na kufry. Jaké bylo moje překvapení, když jsem si svůj kufr vyzvedávala z dopravního pásu, neuvěříte, pokud si totéž sami neprožijete. Ne že bych to někomu z vás přála. Každou životní zkušeností si procházet nemusíme, ale představte si, že zámek kufru zmizel. Prostě tam nebyl. Museli ho přeštípnout, aby se dovnitř dostali.
Kolem 22.00 hodiny byli odbaveni všichni cestující, rozmístěni podle své destinace do tří autobusů a já jsem požádala tohoto tuniského delegáta, aby šel se mnou a ještě na letišti mi celou záležitost pomohl ohlásit. Nevěděla jsem, co se mi z kufru ztratilo a v tuto chvíli jsem to ani řešit nechtěla. Byla jsem zpocená, bylo mi vedro a měla jsem žízeň. Jen jsem chtěla mít v ruce doklad, že mi rozlomili a ukradli zámek. V prospektech cestovní kanceláře bylo napsáno, že nastane-li tento stav, musíme mít potvrzení od Policie, že se to stalo. Jinak se náhrady od pojišťovny nedočkáme.
Tady jsem poprvé pochopila, co znamená Afrika. Tekly mi nervy. Copak o to, delegát se mnou šel celkem ochotně. Samozřejmě radostí nejásal, ale pochopil, že na tom trvám. Prošli jsme halou a když jsme procházeli okolo budky s označením Police, před níž stáli tři její příslušníci v uniformách, delegát se nezastavil a šel dál. Zavolala jsem na něj a když se neochotně přiloudal, upozornila jsem ho, že tady je policie a že je třeba to řešit zde. Prohodil arabsky za chůze několik slov s příslušníky a pokračoval svým původním směrem. Nevěřícně jsem na ně zírala a všichni tři příslušníci mě gestem pobídli, abych šla dál. Došli jsme k prosklené budce s nápisem Lost (Ztráty). Před ní stál asi 40ti letý Tunisan v téže zimní bundě, kterou jsem už viděla u všech ostatních Arabů na letišti a že mi žádný doklad nevydá. Zval mě dovnitř, což jsem odmítla, protože místnost byla tmavá, neosvětlená, bez židlí. Nebyl tu počítač, nebylo tu psací náčiní, jen kancelářský stůl. Nechápala jsem, co bych tam dělala. Pánové si začali povídat. Pak mi delegát vysvětlil, že bych se měla podívat, co se mi ztratilo. Jela jsem tam na 14 dní, umíte si představit těch položek v kufru? A jak už jsem říkala, necítila jsem se zrovna dobře. Neuměla jsem si představit, že bych v té časové tísni dokázala vyjmenovat, co mi bylo ukradeno. Ostatní na nás v autobusech ještě stále čekali. Delegát mi vysvětlil, že řidiči neznají cestu, a proto na něj musí počkat, aby jeli všichni společně. Znovu jsem delegátovi vysvětlila, že kufr prověřovat nebudu, že bych si stejně neuvědomila, co chybí a že mi bude stačit, když mi potvrdí jen to, co se stalo. Žádným přesvědčováním jsem ale svého nedosáhla. Když jsme odcházeli, několikrát řekl, že se přece nic zlého nestalo! Když mi to konečně došlo, začala jsem řvát. Na to zareagoval: "Co křičíte na mě? Já jsem Vám přece nic neukradl!" Řvala jsem dál: "Protože nechápete, co jsou lidská práva. Já mám podle evropských zákonů právo na ochranu osobního majetku. Ale vidím, že zákon a jeho dodržování, to Vám nic neříká!"
"Sedíte jednou prdelí na dvou židlích a to se nedělá. Hrajete si na Evropana, ale myšlením jste Afričan. Dokažte mi opak. Napište mi ten doklad vy sám! Přeci vidíte, že je kufr nezamčený.
Kdybyste měl evropské myšlení, tak byste mi potvrdil, že mi někdo rozlomil a ukradl zámek.Nechci po Vás nic víc, než abyste dosvědčil, že mi afričtí úředníci nechtějí žádný protokol vystavit! A že se to stalo! Jak můžete argumentovat tím, že se mám teď ve 22.00 hod podívat před Vámi, co se mi ztratilo? Vždyť můj kufr má téměř 15 kg! Do svého kufru se podívám, až se uklidním! A v soukromí!" A teď jsem na něj vykřičela, co si o něm myslím:
Je to nereprodukovatelné, a jeho základním poselstvím bylo něco, jakože proč by si chudý Afričan nemohl vzít, co se mu hodí, od bohaté Evropanky, přeci se mi nic zlého nestalo.
Pokračování příště ....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama