2.kapitola "Let za štěstím"

19. září 2013 v 15:59
Kapitola 2
Po více než půl hodině jsme přicestovali k hotelu, je opravdu krásný. Můžete se později podívat na fotografie, zatím jsou uloženy na Facebooku. Cesta byla nezajímavá, nebylo téměř nic vidět, ne pro tmu, ale pro to, že tam nic ke koukání nebylo. Úzká silnice, žádný, ale vůbec žádný provoz, žádné objekty kromě nevzhledného skladu na začátku cesty, žádná příroda, možná dvě tři suché, žluté palmy někde v dálce, žádné trávníky. Opravdu smutné!
Před recepcí byl nával. Obsluhovali ji jen dva muži, ostatní pouze zírali. Asi neměli právo obsluhovat hosty. Po mém kufru se vrhla mužská obsluha, co stála hned za dveřmi haly a bez vysvětlování si ho položila ke svým nohám, s širokým spokojeným úsměvem na tváři.
Po dvaceti minutách čekání jsem mohla přistoupit k pultu. Chvíli oba recepční důsledně předváděli, že mě nevidí a když jsem je konečně mohla požádat o ubytování, jaké bylo moje překvapení, když jsem slyšela, že mi klíč nevydají dříve, než povečeřím, protože za 15 minut zavírají jídelnu a musím si rychle pospíšit.
Když jsem odmítla, podali mi plastikovou kartu, podobnou mé platební. Pokoj měl číslo 101 a byl v 1. patře hotelu, nalevo od výtahu, izolován od ostatních pokojů. Muž, který okupoval můj kufr, (mimochodem úplný hromotluk) zápolil chvíli se zámkem, což mě překvapilo a vešel do pokoje jako první, což mě také překvapilo. Po té, co dostal jednodolarovou bankovku, odešel.
Pokoj byl na první pohled hezký, jste-li minimalistou, jako já. Lodžie směřovala do města. Součástí pokoje bylo skutečně velmi pěkné příslušenství s fénem v zásuvce. Protože bylo stále ještě horko, chtěla jsem si otevřít dveře lodžie. Nešlo to. Kufr jsem si položila na polovinu manželské postele a na druhou polovinu jsem se posadila s 1 l lahví Tuniské vody, která byla na stolku k dispozici. Potěšila. Poslouchala jsem hudbu Michaela Jacksona z MP3 ve sluchátkách. Asi po půl hodině jsem vstala, abych se osprchovala. Už jsem se začala cítit lépe. Nepříjemnosti z cesty byly zapomenuty.
V koupelně všechno fungovalo, ale v koupelnovém závěsu nad vanou byla díra o velikosti mužské dlaně. K dispozici byly bílé froté ručníky. Dva velké a dva menší. To mě také potěšilo, nemám ráda barevné ručníky. Když jsem vystoupila z vany, zjistila jsem, že na podlaze stojí asi 5 cm vody. Natekly tam postupně tím otvorem v závěsu, protože se zásadně sprchuji obličejem ke stěně a v tu chvíli mi nedošlo, co způsobím. Všechny 4 ručníky jsem v tom moři postupně utopila. Protože jsem žena, tak jsem si s tím fiaskem zakrátko poradila. Našla jsem tam velmi pěkný, bílý froté župan a do toho jsem se zabalila.
Pak jsem vyšla na chodbu, bylo okolo půlnoci, abych se zeptala hotelové služby, jak se otvírají ty jejich francouzské dveře, což mě stálo další dolar. Bylo to prosté. Asi 30 cm nad klikou byla nenápadná, krátká, úzká svislá polodrážka a v ní minikolík. Když jste ho zvedli, bylo odemčeno. Konečně vzduch!
Vešla jsem na lodžii a posadila se k plastovému nízkému, bílému stolku na plastovou židli. Vypadaly stejně, jako náš venkovní nábytek. Na stolku stál popelník, což mě velmi potěšilo. Mimochodem, kouřím už roky jen C amelky. Doléhaly sem zvuky tohoto města. Uvědomila jsem si, že zní zcela jinak, než u nás.
Po půlhodince jsem se vrátila do pokoje a zmáčkla knoflík televize. Dálkové ovládání sem ještě nedorazilo. Byla tam jakási přiblblá německá stanice, tak jsem ji zase zhasla. Před usnutím jsem si řekla, jak je úžasné, že jsem byla v 18.00 hod ještě v České republice a teď jsem už 5 hodin v Africe. Dobrou noc, tati, pomyslela jsem si, Milada se o tebe určitě dobře postarala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama