Září 2013

Oblíbený odkaz (politika)

22. září 2013 v 20:53
Protože znovu nastává období, kdy můžeme něco změnit, začínáme znovu sledovat tu naši ubohou politickou situaci. Tento blog přispěl k mému pochopení, jak to lze udělat a vrátil mi novou naději.Líbající


http://blog.aktualne.cz/blogy/milan-zeleny.php


Totéž přeji i vám.

Co je synchronicita a kdo ji prožívá?

21. září 2013 v 18:11


Znamená to, že dostáváte informace a příležitosti, o které jste v duchu žádal nebo na které jste myslel.
Téměř vše, co prožíváte, má pro vás tento význam.
Zpočátku tuto zkušenost prožijete třeba jen 1x za týden. Poznáte, s jistotou, že tam někde máte dobrého přítele. (Znáte to téměř všichni, takto pracuje lidská mysl. Považujete-li za jisté, že bez budíku vstanete např. v 6.00 hod ráno, pak se v tuto dobu opravdu vzbudíte). Jistota mysli je totiž rozkazem mysli. Někteří z vás to prožijí např. takto: Vždy vstávám krátce před 6.00 hod, ale zítra vstanu ve 4.30 hod, protože se potřebuji včas dostat k babičce. A ono to funguje!
Neprožíváte-li tuto synchronistu, znamená to, že nesprávně pracujete se svou myslí.
S důvěrou a vděčností můžete se takto obracet k vaší inteligenci nebo chcete-li k přátelskému vesmíru. Zpočátku postačí třeba jen vaše víra. Nějak začínáme všichni. Teprve s poznáním přichází váš vděk a ještě později vaše jistota.
Dnes existuje několik velmi dobrých společností osobního rozvoje, které vás naučí, jak tohoto stavu mysli dosáhnout snadno. Prvním krokem je plánování; tedy váš záměr (cíl). Dalším nezbytným krokem je pravidelné krátké zhodnocení vašeho dne např. před usnutím. Postačí z počátku, zaměříte-li své pocity jen na to, co vás potěšilo. Ostatního si nevšímejte. (Nevěnujte tomu své myšlenky). Měli byste totiž každý den usínat s pocity vděčnosti za tento den. Stačí si jen správně vybrat. Mohou to být i jen pouhé maličkosti (příjemná procházka, milý rozhovor, něco se mi povedlo, třeba i jen nevýznamného, na tom nezáleží, je třeba si jen udržet ten pocit v mysli; někdo mě pochválil nebo se na mě usmál, někoho jsem potěšil, nebo krásný strom, květina, cokoliv, každý jsme přeci jiný …
Podaří-li se vám to, v blízké budoucnosti poznáte, že se vám budou dařit čím dále podstatnější-významnější věci.
Váš pocit radosti a vděčnosti se bude zvětšovat.
Jak bude narůstat Váš úspěch a vaše spokojenost, začnete se stávat sebevědomějšími. A o to nám už od začátku šlo.
Sebevědomý člověk si může dovolit, procházet se svou myslí bez zábran, může se zabývat i svými neúspěchy, protože si věří a žije v přátelském vesmíru. Mohou ho napadnout nové myšlenky, kterými bude postupně odstraňovat to, co se dosud nedařilo.
Zatím doporučuji, převyprávět si svůj příběh tak, aby měl úspěšný konec, možná dokonalý konec. Tvá mysl tak zaznamená tvůj nový plán. Tvůj příběh nemusí mít řešení, jediné, co musí mít, je šťastný konec, který se vám bude líbit. Rozhodující jsou jenom a pouze vaše kladné pocity.
Brzy zjistíte,(budete-li důslední v tomto konání) že vám celý vesmír pomáhá. Intenzita této pomoci, jak jsem se zmínila na začátku tohoto článku, se bude zvyšovat. Tak prosté to je.
Závěr:
Nemusím mít v mysli řešení mé záležitosti; řešení jednoduše přijde.

Kapitola 3 „Let za štěstím“

21. září 2013 v 16:16


Je sobota 23.4. 2013, 1. den pobytu v Tunisu. Vzbudila jsem se krátce před 7.00 hodinou. Rozhodla jsem s pocitem slabé nevole, že vybalím kufr a pak se zajdu do jídelny nasnídat. Času bylo dost, protože v pokynech hotelu, které jsem našla na stolku bylo uvedeno, že se podává v době od 7.00 hodin do 9.00 hodin. Záhy jsem zjistila, jaké ztráty jsem utrpěla.
1.Nejdražší a nejbarevnější plavky jednodílné
2.Make-up zn. Astor- světlý. (Tmavý mi zůstal, ale tuba byla z poloviny vytlačena a obal byl celý zapatlaný; tak tedy k umyvadlu a omývat, což vzhledem k jeho tukovým složkám nebylo zrovna jednoduché.)
3.Dioptrické brýle byly silně poškozeny: jedno sklíčko zmizelo a nožička na levé straně byla ulomena; konstrukce byla nějak zohýbaná; rovnou jsem je vyhodila.
Mohlo být zcizeno více, ale nic dalšího jsem nepostrádala, tak jsem nic dalšího nezaznamenala. V duchu jsem si pomyslela, že to mohlo dopadnout hůře.
Před odchodem do jídelny jsem chtěla na denním světle zkontrolovat svůj make-up, protože jsem se před tím nalíčila v koupelně, a tak jsem se naklonila tváří k zrcadlu, které bylo zavěšeno nad toaletním stolkem proti lůžku. Při tom jsem se o něj bezděky opřela oběma rukama. A světe div se! Já jsem se k němu přilepila. Když jsem ruce konečně odlepila, byl na nich nejen vrchní tmavě hnědý lak, ale i úlomky předchozího žlutého nátěru. A znova do koupelny.
Před snídaní jsem ještě zjistila, že jsou čerstvě natřeny a lepí i všechny ostatní kousky nábytku včetně obou zárubní na sociálním zařízení. A že zásuvky v nízké nábytkové stěně jsou jen naznačeny. Zkrátka jsem si jen myslela, že jsou to zásuvky, protože tak vypadaly. Všech 6 zásuvek však bylo provedeno z jedné dřevěné pohledové desky.
Schválně si můžeš v duchu přepočítat, kolika překvapení jsem se dočkala, než jsem poprvé posnídala.
A že jsem se ti nezmínila o občerstvení v letadle? Rozváželo se 1 dcl tekutiny dle výběru a bageta v celofánu o velikosti našeho rohlíku. Byla asi týden stará, poněkud nasládlá a v ní byl plátek sýra. Tenounký plátek jakéhosi sýra bez chuti, žádný salátový list, žádné máslo nebo pomazánka, prostě nic více. Později jsem pochopila proč, ale k tomu se ještě dostanu, až uvidím poprvé jejich nabídku na trhu ve 100 tisícovém městě Sousse.
Cestou do jídelny jsem míjela recepci, a pak mi docvaklo, že se musím vrátit a tak jsem se zastavila, abych jim sdělila své zjištění; Milada mi totiž jako zkušená cestovatelka ještě před cestou dala několik rad a mimo jiné také řekla, že všechny zjištěné závady v pokoji musím nahlásit, abych je později nemusela zaplatit jako mnou způsobené poškození.
V této kapitole ještě neposnídám, protože otravné povinnosti zase volají. Nutná práce je nudná, ale naštěstí jednoduchá.

Pokračování příště ...

Jen pro silné povahy

19. září 2013 v 22:43
Toto je poměrně zajímavý článek, jeho autor poměrně dobře vidí:

http://www.carovnezrcadlo.cz/jak-pusobi-kletby

Hovoří v něm o kletbách, protože poznal, že je to problém, kterým se může zabývat. Já to také cítím jako problém, zejména s ním přicházejí naši cikánští spoluobčané. To souvisí s jejich poměrně těžším životem.
K tomu uvádím:
Nemůžeme si myslet, že když někomu ublížíme, (nebo se jen cítí ublížen), že nemá své pocity. Má je, protože je máme všichni. A nejen lidé. (O zvířátka mi teď nejde, k tomu se mohu vyjádřit později.)
Tyto pocity jsou vibrací, tedy vlněním energie. Z kvantové fyziky už víme tady v Čechách více než 20 let, jak tyto principy fungují.
Můj pocit se v daném (tím myslím tom samém) okamžiku projeví energeticky, na vzdálenostech nezáleží. To je poznaný zákon kvantové fyziky.
A protože vím, pro koho trpím, vysílám tuto zápornou (negativní) škodlivou energii řízeně a nemusím si toho být vědoma. Na tom vlastně vůbec nezáleží. Jde jen o hloubku prožitku. Jako takový může zasáhnout ubližujícího, ale nemusí, což vysvětlím v závěru tohoto článku.
A jako taková může tato energie jakoby znečistit celý svět, protože existuje. Protože platí zákon o zachování energie, nikdy se už neztratí.
Vyšle-li libovolný člověk na světě odpovídající pocit, (třeba velké viny, nebo velkého hoře, či jiného strádání, může se stát, že obě vibrace(mnou vyslaná a ta jeho) pro svoji podobnost splynou. (Platí zákon přitažlivosti.) Možná i jejich amplituda vzroste (sečte se). Výsledkem nemusí být nutně amplituda dvojnásobná (tím myslím že hořký pocit se najednou ještě zhorší), ale dokonce i desetinásobná, protože si současně přitáhnou v tomto jediném okamžiku další vhodné energie. Tím, co jsem vyslal a vysílám, mohu v tomto jediném okamžiku poškodit i statisíce lidí. A možná zasáhne tato vibrace postupně celou planetu, protože jak bylo řečeno, trvá, neztrácí se. (Někteří hovoří o "vědomí" planety. Jeden z největších fyziků dnešní doby říká, že planeta země vibruje v současné době v pásmu svobody.)
Nezasáhne lidi, kteří již tyto pocity nemají, neznají je. Jsou na zemi lidé, kteří žijí v klidu, zažívají stálou radost, mají trvalé pocity štěstí, nebo dokonce všeobjímající lásky. Takových lidí je však na světě velmi, velmi málo. I když počítat bych je opravdu nechtěla. My ostatní si své pocity musíme stále hlídat. To je to Minaříkovo "umravňování se".
Často si říkáme do třetice všeho dobrého či zlého. A takto nevědomky vyjednáváme s vesmírem.

2.kapitola "Let za štěstím"

19. září 2013 v 15:59
Kapitola 2
Po více než půl hodině jsme přicestovali k hotelu, je opravdu krásný. Můžete se později podívat na fotografie, zatím jsou uloženy na Facebooku. Cesta byla nezajímavá, nebylo téměř nic vidět, ne pro tmu, ale pro to, že tam nic ke koukání nebylo. Úzká silnice, žádný, ale vůbec žádný provoz, žádné objekty kromě nevzhledného skladu na začátku cesty, žádná příroda, možná dvě tři suché, žluté palmy někde v dálce, žádné trávníky. Opravdu smutné!
Před recepcí byl nával. Obsluhovali ji jen dva muži, ostatní pouze zírali. Asi neměli právo obsluhovat hosty. Po mém kufru se vrhla mužská obsluha, co stála hned za dveřmi haly a bez vysvětlování si ho položila ke svým nohám, s širokým spokojeným úsměvem na tváři.
Po dvaceti minutách čekání jsem mohla přistoupit k pultu. Chvíli oba recepční důsledně předváděli, že mě nevidí a když jsem je konečně mohla požádat o ubytování, jaké bylo moje překvapení, když jsem slyšela, že mi klíč nevydají dříve, než povečeřím, protože za 15 minut zavírají jídelnu a musím si rychle pospíšit.
Když jsem odmítla, podali mi plastikovou kartu, podobnou mé platební. Pokoj měl číslo 101 a byl v 1. patře hotelu, nalevo od výtahu, izolován od ostatních pokojů. Muž, který okupoval můj kufr, (mimochodem úplný hromotluk) zápolil chvíli se zámkem, což mě překvapilo a vešel do pokoje jako první, což mě také překvapilo. Po té, co dostal jednodolarovou bankovku, odešel.
Pokoj byl na první pohled hezký, jste-li minimalistou, jako já. Lodžie směřovala do města. Součástí pokoje bylo skutečně velmi pěkné příslušenství s fénem v zásuvce. Protože bylo stále ještě horko, chtěla jsem si otevřít dveře lodžie. Nešlo to. Kufr jsem si položila na polovinu manželské postele a na druhou polovinu jsem se posadila s 1 l lahví Tuniské vody, která byla na stolku k dispozici. Potěšila. Poslouchala jsem hudbu Michaela Jacksona z MP3 ve sluchátkách. Asi po půl hodině jsem vstala, abych se osprchovala. Už jsem se začala cítit lépe. Nepříjemnosti z cesty byly zapomenuty.
V koupelně všechno fungovalo, ale v koupelnovém závěsu nad vanou byla díra o velikosti mužské dlaně. K dispozici byly bílé froté ručníky. Dva velké a dva menší. To mě také potěšilo, nemám ráda barevné ručníky. Když jsem vystoupila z vany, zjistila jsem, že na podlaze stojí asi 5 cm vody. Natekly tam postupně tím otvorem v závěsu, protože se zásadně sprchuji obličejem ke stěně a v tu chvíli mi nedošlo, co způsobím. Všechny 4 ručníky jsem v tom moři postupně utopila. Protože jsem žena, tak jsem si s tím fiaskem zakrátko poradila. Našla jsem tam velmi pěkný, bílý froté župan a do toho jsem se zabalila.
Pak jsem vyšla na chodbu, bylo okolo půlnoci, abych se zeptala hotelové služby, jak se otvírají ty jejich francouzské dveře, což mě stálo další dolar. Bylo to prosté. Asi 30 cm nad klikou byla nenápadná, krátká, úzká svislá polodrážka a v ní minikolík. Když jste ho zvedli, bylo odemčeno. Konečně vzduch!
Vešla jsem na lodžii a posadila se k plastovému nízkému, bílému stolku na plastovou židli. Vypadaly stejně, jako náš venkovní nábytek. Na stolku stál popelník, což mě velmi potěšilo. Mimochodem, kouřím už roky jen C amelky. Doléhaly sem zvuky tohoto města. Uvědomila jsem si, že zní zcela jinak, než u nás.
Po půlhodince jsem se vrátila do pokoje a zmáčkla knoflík televize. Dálkové ovládání sem ještě nedorazilo. Byla tam jakási přiblblá německá stanice, tak jsem ji zase zhasla. Před usnutím jsem si řekla, jak je úžasné, že jsem byla v 18.00 hod ještě v České republice a teď jsem už 5 hodin v Africe. Dobrou noc, tati, pomyslela jsem si, Milada se o tebe určitě dobře postarala.

Inspirace citátem

19. září 2013 v 12:17
Vše vzniká nejprve z myšlenky a vnitřního pocitu, mysl je síla, která všechno tvoří!


Jen hloupý neví, jak se cítí,
my ostatní to víme.
Cítím-li radost,
tak to oslavíme !
Jen slaboch a lenoch se cítí stále špatně,
nám ostatním je přece krásně !
Nám bdělým se špatné v dobré obrátí
a radost se nám brzy navrátí !
Žij vždy šťastně a vesele,
abys měl vždycky v sobě přítele.


Myslím-li si, že to nedokážu,
pak nad výsledkem svým, velmi brzy pláču !
Pomyslím si, tak to bude,
nad výsledkem jásá moje srdce hrdé.
Máš ze svého plánu dobrý pocit ?
Pak jej jako realitu můžeš prožít.

Nedej si to vymluvit,
jen ty sám víš, jak být fit.
Když Ti kdosi radí, udělej to tak a tak
jen ty sám víš, proč udělat to naopak !
V tom tkví Tvoje naděje,
udělat, co dobré je.
Co je dobré pro Tebe
musí přijmout i nebe !
Kdo se povyšuje nad boha,
ten se vskutku rouhá.

Nauč se mě přednášet,
já Tě budu povznášet
Jaký máš pocit právě teď ?
Je Ti krásně ?
Snaž se, ať Ti vydrží !
Já proto píšu básně.
Je Ti hnusně ?
Vzdej to !
Pánubohu dej to.
Cítit, to Ti pomáhá,
Kdo ví,
žít v radosti, nepřestává !

Hlídej si své pocity,
víme o nich já i ty!
Jen šťastnému štěstí kvete
na naší zázračné planetě.
Jsi-li smutný, nemocný,
ihned to změníš ve štěstí !
K čemu špatné pocity !
Víme to já i ty.



Moudrost naší duše se v našich životech projevuje pocity.Cítíme-li se příjemně, nic neřešíme, v opačném případě je nezbytné najít vhodná slova, kterými bychom své pocity vyjádřili. Míra úspěšnosti naší snahy rozhodne o úspěchu v našem životě. Tak prosté to je.

TT- Život na vesnici

18. září 2013 v 13:12
Ve skutečnosti jsem nikdy na vesnici nežila, ani jsem tam nejezdila na prázdniny. Neměla jsem tuto příležitost.
Mám kamarádku, která z vesnice pochází a než se v Praze zbavila svého strachu, téměř stihomamu, který byl vyprovokován jejím životem na venkově, uběhlo mnoho let. Vždycky jsem se smála, když jsem slyšela to její: "Jak bych to mohla udělat? Co by tomu řekli lidi?"
"Nejsem svobodná!" "Vždyť tam u nás nám každý vidí do talíře!" Rozumějte : jak by si mohla dovolit, udělat to co chce. Hádám, že není svobodná dodnes.
Když si já představuji vesnici, vidím svoje záhony, kde pěstuji své rostlinky, možná i ovocné stromy a s vděčností a radostí v srdci pozoruji, jak rostou a sílí.

Život na vesnici

18. září 2013 v 0:27
Ve skutečnosti jsem nikdy na vesnici nežila, ani jsem tam nejezdila na prázdniny. Neměla jsem tuto příležitost.
Mám kamarádku, která z vesnice pochází a než se v Praze zbavila svého strachu, téměř stihomamu, který byl vyprovokován jejím životem na venkově, uběhlo mnoho let. Vždycky jsem se smála, když jsem slyšela to její: "Jak bych to mohla udělat? Co by tomu řekli lidi?"
"Nejsem svobodná!" "Vždyť tam u nás nám každý vidí do talíře!" Rozumějte : jak by si mohla dovolit, udělat to co chce. Hádám, že není svobodná dodnes.
Když si já představuji vesnici, vidím svoje záhony, kde pěstuji své rostlinky, možná i ovocné stromy a s vděčností a radostí v srdci pozoruji, jak rostou a sílí.

O školství

17. září 2013 v 22:20
Bydlím na Jižním Městě už dvanáctý rok. Ačkoliv mám trvalé bydliště v Braníku.
Soutěž jsem prošvihla. Chtěla jsem psát o životě našich dětí.
Těžké batohy. Mnoho zbytečných povinností. Mnoho zbytečných informací zpaměti. CHYBÍ DŮLEŽITÉ PŘEDMĚTY. Rétorika - všichni ve třídě se vyjádří k jednomu vybranému tématu, které většinu dětí ve třídě osloví. Prostor musí dostat každý - žádná rychlá změna témat. Protože není proč spěchat. V nižších třídách navrhne téma učitel, děti si vyberou však z několika témat samy. Učit je nesoutěžit, ale spolupracovat, aby ve třídě panovalo tvořivé prostředí a nebylo v ní cítit napětí. Učit je zpívat, dětem je to přirozené. Učit je tančit, dětem je to přirozené. Učit je hrát divadlo, vybrat dětem básničky, které stojí za to naučit se zpaměti, přemýšlet o nich a naučit je, aby je rádi přednášely ostatním; ve třídě, ve škole, na pódiu. Pro třicet dětí by mělo být na výběr např. 5 básní s tím, že každé se naučí jen tu, kterou si samo vybere. Děti nepřetěžovat. Nikam to nevede. Aby si dokázaly něco zapamatovat, nesmí být frustrované.
Učit je mluvit o sobě. Učit je vyprávět; každý má jistě své vlastní téma. Vysvětlit, že by si měly vést deník. Učit je zhodnotit si každý svůj prožitý den a také jej s vděčností umět přijmou takový, jaký byl. Co se mi povedlo a proč? Co se nepovedlo a proč? Každé dítě by si mělo uvědomit, jaké jsou jeho blízké cíle; jaké jsou jeho cíle vzdálenější anebo jeho cíle vzdálené. Čeho by chtěl v životě dosáhnout? Co pro dosažení svých cílů udělá? Dnes, za týden, za měsíc, za rok. Učitel jim musí umět vysvětlit, jak je to pro jejich budoucí život důležité. A jak je důležité udělat vždy všechno proto, abych se cítil dobře. Naučit je pojmenovat, proč se právě teď necítím dobře a současně si pojmenovat, co se musí stát, aby mi znovu bylo dobře. A neváhat to udělat.
Učitel by měl žákům vysvětlit především to, jakým způsobem se mají učit, aby jejich snaha byla korunována úspěchem. Učebnice jsou příliš složité. Mají dlouhá souvětí. Nic neříkající obsah. Slova jsou příliš těžká. Chci-li je naučit fakta, musím použít téměř holé věty. Rozšiřování slovní zásoby nechat na krásné literatuře, nebo z počátku na bájích, bajkách, pohádkách, apod., které jim budu vhodně vybírat a předčítat tak dlouho, až si literaturu oblíbí.
Děti chválit. Být spravedlivý. Nekritizovat. Jen vyslovit naději, že se žák zlepší. Věřit v něj. Nevidět ve svěřených dětech stádo, ale jednotlivce. Povzbuzovat v nich jejich osobnost. Upozorňovat je na jejich jedinečnost. Má-li žák přednosti, popsat je, ne nutně před celou třídou. Vytvářet ve třídě jen pozitivní prostředí. Dítě má právo nevědět. Dítě má právo říci ne nebo nesouhlasím a taky nechci. Učitel musí děti milovat, aby byl velkorysý a uměl odpouštět. Bez lásky je nic nenaučí. Učitel by měl být především člověkem.

Let za štěstím

17. září 2013 v 17:58
Deník jsem začala psát pro to, abych jej po návratu z dovolené mohla přečíst svému 83 letému otci, protože jeho cesty do Afriky nesměřovaly. Miloval Švýcarsko a Francii.
Dovolená u Středozemního moře v Tunisku, na pobřeží města Sousse, v 5ti hvězdičkovém hotelu arabského majitele s plnou penzí včetně nápojů (tedy All Inclusive). Fotografie jsou přiloženy a otci se opravdu moc líbily.
Do Monastýru, kde je letiště, jsem přiletěla z Prahy po 2,5 hod letu. Odbavovací hala byla malá a nijak zvlášť representativní. První věc, které jsem si všimla, byli mužští zaměstnanci v těžkých kožených bundách, opatřených kožešinou. Bylo 5.dubna 2013, 21.00 hod, teplota vzduchu 24°C. Děti Arabů byly nabalené stejně jako naše děti, když jdou lyžovat. Bylo mi nepředstavitelné horko, protože v hale muselo být alespoň o 5°C více. A než nás Tunisan - zástupce naší pražské cestovní kanceláře na letišti odbavil, uběhlo asi 1,5 hodiny. Před tím jsme však čekali ještě asi 25 minut na kufry. Jaké bylo moje překvapení, když jsem si svůj kufr vyzvedávala z dopravního pásu, neuvěříte, pokud si totéž sami neprožijete. Ne že bych to někomu z vás přála. Každou životní zkušeností si procházet nemusíme, ale představte si, že zámek kufru zmizel. Prostě tam nebyl. Museli ho přeštípnout, aby se dovnitř dostali.
Kolem 22.00 hodiny byli odbaveni všichni cestující, rozmístěni podle své destinace do tří autobusů a já jsem požádala tohoto tuniského delegáta, aby šel se mnou a ještě na letišti mi celou záležitost pomohl ohlásit. Nevěděla jsem, co se mi z kufru ztratilo a v tuto chvíli jsem to ani řešit nechtěla. Byla jsem zpocená, bylo mi vedro a měla jsem žízeň. Jen jsem chtěla mít v ruce doklad, že mi rozlomili a ukradli zámek. V prospektech cestovní kanceláře bylo napsáno, že nastane-li tento stav, musíme mít potvrzení od Policie, že se to stalo. Jinak se náhrady od pojišťovny nedočkáme.
Tady jsem poprvé pochopila, co znamená Afrika. Tekly mi nervy. Copak o to, delegát se mnou šel celkem ochotně. Samozřejmě radostí nejásal, ale pochopil, že na tom trvám. Prošli jsme halou a když jsme procházeli okolo budky s označením Police, před níž stáli tři její příslušníci v uniformách, delegát se nezastavil a šel dál. Zavolala jsem na něj a když se neochotně přiloudal, upozornila jsem ho, že tady je policie a že je třeba to řešit zde. Prohodil arabsky za chůze několik slov s příslušníky a pokračoval svým původním směrem. Nevěřícně jsem na ně zírala a všichni tři příslušníci mě gestem pobídli, abych šla dál. Došli jsme k prosklené budce s nápisem Lost (Ztráty). Před ní stál asi 40ti letý Tunisan v téže zimní bundě, kterou jsem už viděla u všech ostatních Arabů na letišti a že mi žádný doklad nevydá. Zval mě dovnitř, což jsem odmítla, protože místnost byla tmavá, neosvětlená, bez židlí. Nebyl tu počítač, nebylo tu psací náčiní, jen kancelářský stůl. Nechápala jsem, co bych tam dělala. Pánové si začali povídat. Pak mi delegát vysvětlil, že bych se měla podívat, co se mi ztratilo. Jela jsem tam na 14 dní, umíte si představit těch položek v kufru? A jak už jsem říkala, necítila jsem se zrovna dobře. Neuměla jsem si představit, že bych v té časové tísni dokázala vyjmenovat, co mi bylo ukradeno. Ostatní na nás v autobusech ještě stále čekali. Delegát mi vysvětlil, že řidiči neznají cestu, a proto na něj musí počkat, aby jeli všichni společně. Znovu jsem delegátovi vysvětlila, že kufr prověřovat nebudu, že bych si stejně neuvědomila, co chybí a že mi bude stačit, když mi potvrdí jen to, co se stalo. Žádným přesvědčováním jsem ale svého nedosáhla. Když jsme odcházeli, několikrát řekl, že se přece nic zlého nestalo! Když mi to konečně došlo, začala jsem řvát. Na to zareagoval: "Co křičíte na mě? Já jsem Vám přece nic neukradl!" Řvala jsem dál: "Protože nechápete, co jsou lidská práva. Já mám podle evropských zákonů právo na ochranu osobního majetku. Ale vidím, že zákon a jeho dodržování, to Vám nic neříká!"
"Sedíte jednou prdelí na dvou židlích a to se nedělá. Hrajete si na Evropana, ale myšlením jste Afričan. Dokažte mi opak. Napište mi ten doklad vy sám! Přeci vidíte, že je kufr nezamčený.
Kdybyste měl evropské myšlení, tak byste mi potvrdil, že mi někdo rozlomil a ukradl zámek.Nechci po Vás nic víc, než abyste dosvědčil, že mi afričtí úředníci nechtějí žádný protokol vystavit! A že se to stalo! Jak můžete argumentovat tím, že se mám teď ve 22.00 hod podívat před Vámi, co se mi ztratilo? Vždyť můj kufr má téměř 15 kg! Do svého kufru se podívám, až se uklidním! A v soukromí!" A teď jsem na něj vykřičela, co si o něm myslím:
Je to nereprodukovatelné, a jeho základním poselstvím bylo něco, jakože proč by si chudý Afričan nemohl vzít, co se mu hodí, od bohaté Evropanky, přeci se mi nic zlého nestalo.
Pokračování příště ....

Setkání s literární postavou

16. září 2013 v 15:07 | (Saint-Exupéry, Malý princ -1943)
(Saint-Exupéry, Malý princ -1943)

Moje 12ti leté dítě dnes dostane dárek. Už dlouho vím, že to bude kniha.
A tak se stalo, že jsem se po letech opět setkala, alespoň ve svých myšlenkách, s Malým princem.
"To, co je důležité, je našim očím neviditelné".
"Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu".
Co mě na malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost květině. Ten obraz růže v něm dodnes září, jako plamen lampy. Stejně jako mě dojímá jeho stálá myšlenka, několikrát vyjádřená těmito slovy : "U mě je to velmi malé".
Přesto, nebo snad i právě proto, považoval návrh autora, přivázat svého beránka, aby nespásl jeho milovanou růži, za podivný nápad.
Jeho zkušenost jej přivedla k dalšímu tvrzení, a to že: "Když jde člověk stále rovně, daleko nedojde…".
Spolu s autorem říkám, že malý princ potřeboval, a proto i našel, přítele, ačkoli ten už vidět beránky přes bedničku nedokázal. Zapomněl totiž být dítětem. Autor popisuje, jak postupně v devíti dnech svého malého přítele poznával, přestože přímé odpovědi na své otázky od něho nedostával; malý princ si totiž myslel, že ví totéž, co ví on.
Také jsem nikdy nezapomněla na baobaby, a tedy proč je v jeho světě katastrofa, být lenochem. Z této zkušenosti malý princ vyvozuje, že nutná práce je nudná, ale vlastně velice snadná.

Dnes už vím, že malý princ se stejně jako ostatně všechny děti, řídil svými pocity. Těm dospělí rozumějí, protože dítě ještě umí vyjádřit, co cítí. Nemá zatím mozek stejně vyzrálý jako má dospělý člověk. Řídí se svými pocity.
Proto dodnes v každém dítěti vidím svého Malého Prince.
Typněte si, jaká slova zazněla, když jsem spolu s dárkem, vyjadřovala své blahopřání.

"Milé dítě, přeji Ti, abys nikdy nezapomněla na své pocity!"

Můj první hipster

16. září 2013 v 1:57
Jednoho hipstera jsem tento pátek potkala. Je totiž synem mé kamarádky; a bylo dohodnuto, že mu půjčím auto, aby mohli otrhat jablka v pronajatém sadu nepřítomného majitele, zatímco jejich auto zůstávalo zcela nečekaně v autoservisu.
Když ke mně přicházel, měla jsem dojem, že vidím chlapce, který je zaměřen dovnitř, ale ví, co dělá, co chce nosit (tedy jak se oblékat) a co chce vlastnit.
Od kamarádky jsem totiž věděla, že přibližně od svých 13 let dělá jen to, co ho zajímá. A proto nemá právě lehký život. Obě jsme si tenkrát řekly, že jeho postoj je dobrým způsobem k osobnímu růstu.
Současně vidím, že jeho požadavky na vnější svět jsou skromné. Jeho vnitřní život je však velmi bohatý, jak jsem zaregistrovala na jeho tváři, zmítané mnoha pocity. Tohle všechno se mi vybavilo v pěti vteřinách, než ke mně došel.
Jsem o desetiletí starší. Hned v začátku našeho krátkého rozhovoru jsem pochopila, že je to budoucí intelektuál. Přemýšlivý, hloubavý, kritický a egocentrický. Okamžitě jsem si ho zamilovala.